"Stránky o ekozahradách a životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem, 
jimž zdraví naší planety není lhostejné." 

sekce: Rostliny

Mahónie cesmínolistá
(Mahonia aquifolium)

    Mahónie cesmínolistá  je dobře známý, stálezelený, asi 1m vysoký rozložitý keř, používaný často v zahradách a místy zplaňuje i v našich lesích, díky semenům roznášeným v ptačím trusu (pochází však ze Severní Ameriky).

    Pro mnohé zahrádkáře je však novinkou, že její bobule jsou jedlé. Využívání těchto šedomodře ojíněných plodů jako ovoce však není běžné a většina lidí si myslí, že jsou jedovaté. Dozrávají v srpnu až září a na rostlině vydrží někdy až dlouho do zimy. Jejich šťáva se používala k dobarvování červených vín, nebo k okyselení a obarvení do ovocných moštů, marmelád, kompotů, tvarohových výrobků, jogurtů a likérů. Také ze samotných plodů se dají připravit kompoty nebo želé. V bobulích jsou prý kromě kyselin a barviv obsaženy také cukry, vitamin C, organické kyseliny a látky podporující krvetvorbu. Ovšem s jejich jedením je opravdu nutné počkat až do plné zralosti, jinak jsou velmi kyselé.
    Mahónie patří mezi dřišťálovité a tak nese i charakteristické znaky tohoto rodu. V kořenech, kůře a dřevě jsou mírně jedovaté alkaloidy (berberin), které mohou působit nevolnost. Ve zralých plodech je těchto alkaloidů neškodné minimum (0,05%) a uskladněním a sušením se obsah berberinu ještě snižuje. Ale podobně jako u bezu černého se nedoporučuje konzumovat nezralé plody; ani ostatní části rostliny tedy neokusujte. Dřevo mahónie dříve poskytovalo zlatožlutou barvu pro barvení vlny. Květy se objeví v dubnu, jsou to nádherné žluté vonící vzpřímené hrozny, lákající hmyz. Kožovité pichlavé listy se používají jako dekorace ve vazačství. Nepleťte si mahónii s cesmínou, jsou to úplně odlišné rostliny.

Pěstování:

    Je to opravdu neuvěřitelně odolná rostlina, která poroste i tam, kde nic jiného nemá šanci. Daří se ji na slunci, v polostínu, úplném stínu, i na suchých půdách.  Je to ideální volba pod stromy a do temných koutů zahrady, ale i jako kostra do slunných trvalkových záhonů, kde bude stále efektní, když ostatní rostliny zmizí s příchodem zimy. Nejen, že s ní osadíte neosaditelná místa, ale ještě na nich můžete sklízet plody. Uplatní se jako předsadba nebo podsadba volně rostoucích živých plotů, když u některých vysokých keřů hrozí, že s přibývajícím věkem začnou být ve spodních partiích průhledné- mahónie spolehlivě toto spodní patro vyplní. V některých zahradách se svými výhonky šíří až moc, pokud má pro to vhodné podmínky a dostatek prostoru kolem sebe. Zahrádkáři s ní potom pracně bojují, někteří marně. Z vlastních zkušeností vím, že v bujné ekozahradě to nehrozí. Všechna lepší slunná místa jsou již zarostlá něčím jiným. V pestrých společenstvech se rostliny regulují navzájem. Mahonie je pak odsouzena zůstat na svém místě pod stromem nebo ve stínu ve formě jednoho většího trsu, a je ráda že vůbec má místo které má.
Pokud je zima obzvláště krutá, mahónie může shodit listy. Není to však žádná katastrofa, keře velmi dobře regenerují, také řez snášejí dobře.

    Existuje několik odrůd a kultivarů, v Německu se pěstují bohatě plodící "Jupiter" a "Mirena" s vyšší nutriční hodnotou, vhodné ke zpracování. V Čechách jsem zatím tyto odrůdy prodávat neviděl- pokud o nich někdo víte, prosím ozvěte se.

autor: Jaroslav Svoboda